Relaxace áááhhhhhh

Jógové lekce vždy zakončuji řízenou relaxací v šavásaně (pozici mrtvoly) a velmi dbám na to, abych vedení relaxace nikdy neuspěchala, neboť vnímám její nezastupitelné místo po ásanové praxi. Řízenou relaxaci je potřeba neplést si s meditací. Meditaci vnímám jako velmi niternou záležitost, usebrání se do vlastního nitra a jen „BÝT“. Být tichým pozorovatelem pozornosti, který se nakonec stane pozorností samou. Meditace, která spolu s dháranou (koncentrací) vede ke kontemplaci. Ale zpět k tématu.

Když vracím jogíny z relaxace zpět, a když pomaloučku vstávají ze svých podložek, skládají pomaloučku deky, je v sále nádherný až posvátný klid. Vnímám jejich nádhernou uvolněnost, dobíhání a dozrávání všeho, co mělo po lekci jógy doznít. V tu chvíli se mi tají dech a cítím vděčnost a radost, ke které se zároveň nechci připoutávat.



Využívám prověřené metody, tedy autogenní trénink (dále jen AT) Johannese Heinricha Schultze, který má původ v hypnóze a nabízí každému možnost pozitivního vlivu na sebe sama. Další metodu, kterou využívám je progresivní svalovoá relaxace (dále jen PSR) od Edmunda Jacobsona. Obě tyto metody jsou dnes uznávaným psychoterapeutickým postupem.

Edmund Jacobson, ve svých výzkumech na Harvadově univerzitě zjistil souvislost mezi emočním napětím či strachem a zvýšením celkového svalového tonu a začal kolem roku 1930 s rozvíjením tzv. progresivní (tj. postupné) svalové relaxace (PSR). Zjistil, že při relaxaci dochází k celkovému poklesu průměrných hodnot krevního tlaku, tepu a dechové frekvence, stejně tak jako snížení reakcí na fobické stimuly, respektive emočního stresu, vyvolaných určitými stimuly. Ukázalo se, že PSR je ve srovnání s hypnózou a snahami o uvolnění, které si strukturovaly samotné zkoumané osoby, nejúčinnější metodou, jak navodit subjektivně vnímaný stav uvolnění spojený s poklesem svalového napětí a snížením krevního tlaku, tepu a dechové frekvence.


Autogenní trénink pracuje s mentálním přístupem k relaxaci, vyžaduje vytrvalé soustředění (koncentraci), avšak nevyužívá při tom vůli pracující s aktivním napětím, nýbrž vnitřní odevzdanost určitým představám. Kdežto u PSR se soustředíme na vytvoření aktivního napětí ve svalech a následnému uvolnění.

Cílem autogenního tréninku je sebeuklidnění. K tomu ovšem nedochází křečovitým „dáváním se dohromady“, nýbrž vlastním oproštěním. Hněv, prudkost, četné obavy a jiná rušivá hnutí mysli jsou tolik mocné jenom proto, že otřásají celým organismem. Jeden lékař to vyjádřil velmi názorně výrokem: „Ten, kdo se v autogenním tréninku naučí ,pouštět se´, pomocí pravidelného cvičení se s klidem ,propustí´ a stane se ,odevzdaným´ a ,klidným“.

Pocity strachu jsou provázeny chvěním a třesem. I synonymum slova strach – „úzkost“ – poukazuje na stažení. Ovládá-li člověk autorelaxaci pomocí koncentrace, dokáže strach vmžiku v sobě vnitřně rozpustit. Bouře, která ovládne organismus v důsledku pocitů strachu, se změní v nejasnou myšlenku na strach, která se dá překonat. Tak může člověk uklidnit sám sebe prostřednictvím „rezonančního tlumení afektů“ (citových hnutí).


Požadavky dnešní doby vedou u mnoha lidí k zátěži, která často přesahuje jejich psychické a fyzické meze a člověk je pak vyveden z rovnováhy takové, kdy dochází k disproporčnímu fungování těla, mysli a duše. Hektičnost, neklid, přesycení impulzy, přehnané nároky na výkon a konkurenční myšlení vedou k trvalému přetěžování a stresu a způsobují předčasné opotřebení a nemoc. Současná doba klade důraz na intelektuální stránku, a tak lidé ztrácejí kontakt se svým tělem, a tím i sami se sebou. Tělo začnou vnímat, až když přestává fungovat. Přidělili mu funkci stroje, který má podat výkon. Jednota naší fyzické a psychické stránky bývá často narušená. Vnitřní rovnováha rozvrácená. Člověk v přetechnizovaném průmyslovém světě přestává žít v harmonii s přírodou, není už v harmonii ani sám se sebou. Proto stále více lidí potřebuje psychosociální pomoc. Cílem a úkolem jógové terapie a jiných druhů terapie musí být reaktivace „samoléčebných sil“. Uspokojivě uskutečnit změny se však podaří jen tomu, kdo je vnitřně vyrovnaný a klidný. Žádná terapie nedokáže ani nechce odstranit ze života komplikace, ale může pomáhat těm, kdo se s nimi chtějí naučit žít a rozumně vynakládat energii tam, kde je nejvíc potřeba.


Předpokladem úspěchu jsou relaxační metody. Ty znovu mobilizují vlastní energii člověka a síly zablokované stresem a onemocněním. Díky tomu se dá výrazně zvýšit hladina naší energie. Pro mnoho lidí využívajících relaxačních metody je „pocit klidu“ opravdovým objevem. Další zkušeností je, že opustí bdělý stav. Prožívají jiné fáze vědomí, jiné úrovně. Jsou to formy zážitků připomínající meditaci. V tomto stavu „rozšířeného vědomí“ vidí svět barvitější a zářivější. Vytvoří se nová dimenze „vidění“. Člověk se pohrouží do svého nitra, naučí se nově vidět a žít. Hluboké uvolnění přivádí tělo, duch a duši do lepší rovnováhy. Radost ze života je zkušenost, kterou hluboce uvolněný člověk vnímá intenzivněji a vědoměji.


Zdroj:

MÜLLER, Else. Pod nohama cítíš stébla trávy: příběhy pro imaginaci a autogenní trénink. Přeložil Alena BEZDĚKOVÁ. Praha: Portál, 2020. ISBN 978-80-262-1652-0.



47 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

O tichu