top of page

Cesta k rozpomenutí se v Jižní Indii

Téměř měsíc jsem měla tu čest strávit čas v podhůří hory Arunáčály v ášramu Šrí Ramany Maharšiho. Ášramu, který se nachází ve státě Tamilnádu v jihovýchodní Indii ve městě Tiruvannamalai.

Jakmile jsem dorazila do ášramu, odložila jsem své zavazadlo v pokoji a vyrazila za poznáním. První zastávkou byly ášramové svatyně, kde jsem se pokorně uklonila před Šrí Ramanou Maharšim a samádhi jeho matky Alagammál. Pak jsem se vydala na prohlídku celého ášramu, který je prosvětlen a prozářen duchovní září Šrí Bhagavána. Opakovaně jsem, v těchto místech, během svého skoro měsíčního pobytu pobývala. Navštěvovala jsem starou meditační halu, kde jsem cítila klid a sílu, obrazárnu, muzeum a také knihovnu, kde jsem našla bohatství literatury a jiný druh ztišení a kde právě píšu tento text.


Všechna tato místa mě hluboce zklidňovala.


Mnohokrát jsem také navštěvovala posvátnou horu Arunáčalu, jež je jedno z nejstarších a nejsvětějších míst v Indii. Hora sama je považována za živoucí manifestaci božstva, které z ní vyzařuje nezměrnou duchovní moc. Šrí Ramana Maharši, jeden z největších duchovních mistrů, ji nazval Srdcem země, duchovním Srdcem světa, Srdcem života. Nebyl však jediný, kdo našel v Arunáčale svůj domov a inspiraci. Mnoho dalších světců a mudrců zde žilo a učilo, přitahováni její tajemnou krásou a milostí. Šrí Ramana o Arunáčale napsal:


„Co je Arunáčala? Nejlepší popis zní: „Jsem, který Jsem“. Je to pouhé Bytí, ale bez rozdělení na skutečné a neskutečné. Je to pouhé Poznání, ale bez rozdělení na vědění a nevědění. Jak by to bylo možné vcelku popsat? Je to zkrátka Bytí.“


Hojně jsem navštěvovala také jeskyni Virúpákšu, která má tvar posvátné pranavy ÓM, a kde Šrí Ramana strávil 17 let. Tato jeskyně se jmenuje podle velkého džňánina Virúpákšadévy. Další mé kroky také vedly do Skandášramu, kde Šrí Bhagaván žil v letech 1916–1922 se svou matkou a stoupenci.

Ve všech těchto místech jsem cítila milost a přítomnost, které z nich vytvářejí místa duchovního požehnání. Trávila jsem zde hodiny a hodiny v tiché kontemplaci a meditaci, propojujíc se se svou pravou podstatou.


Během svého pobytu jsem čtyřikrát uskutečnila Giripradakšinu (giri – hora, pradakšina – obcházení), tedy obcházení kolem posvátné hory Arunáčaly ve směru hodinových ručiček. Šrí Bhagaván, který jí tuto pouť četně vykonával o ní napsal:


 „Není nic lepšího než giripradakšina. Tato praxe dostačuje sama o sobě. Pokud někdo cvičí džapu (opakování božího jména), nebo v sedě medituje, jeho mysl se může potulovat. Ale během giripradakšiny se hýbou nohy, kdežto mysl je tichá. Opakování džapy či meditace bez jakékoli myšlenky, obojí prováděné při chůzi, se nazývá samádhím v pohybu. Proto se chození kolem Arunáčaly považuje za tak důležité. A je tu ještě jedna zvláštnost giripradakšiny. Na svazích hory rostou léčivé rostliny a jejich vůně, nesená vánkem, může pomoci zlepšit zdraví. Na hoře stále sídlí siddhové (dokonalí jógínové) a mudrci, třebaže je nemůže spatřit (protože nemají fyzická těla). I oni obcházejí horu, aniž bychom je viděli. Když tedy jdeme okolo hory, měli bychom se držet na levé straně cesty, abychom jim nepřekáželi v pohybu. Půjdeme-li takto s nimi, máme z toho prospěch a získáme tím i jejich požehnání.“


K mé veliké lítosti se toto obcházení již nekoná tzv. vnitřní cestou v úpatí hory, ale silnicí za plného provozu a indicky zřejmého ruchu. I přesto jsem měla to štěstí jít giripradakšinu za úplňku měsíce, kdy jsme vyrazili kolem osmé hodiny večerní a vrátili se o půlnoci. Tuto úplňkovou pouť absolvovalo statisíce lidí, z amplionů zněla pančakšara mantra „Om Namah Šivaja“ (skláním se před Tebou Šivo, jsem Tebou). Mantra přinášející srdci mír a pomáhá seberealizaci či lépe rozpomenutí se, mantra vracející nás do přítomnosti k tomu, co je nyní.

 

S davem poutníků jsem se slila v jednotu a v hlučném zmatku jsem paradoxně našla klid. Jen jednou jsem pocítila obavy, když jsme se prodírali kolem Arunáčaléšvárova chrámu, kde se na sebe tísnilo tisíce lidí. Svíčky a malé obřadní ohýnky plály na zemi a já se obávala, že mi vzplane sukně nebo budu umačkaná zaživa. Nevím, zdali bych si položila stejné otázky jako Šrí Bhagaván, tedy:


„Teď přišla smrt, co to znamená? Kdo je ten, kdo umírá? Umírá toto tělo. Tak dobrá, toto tělo je mrtvé. Odnesou je ztuhlé na žároviště a tam bude spáleno a změní se v popel. Ale zemřu při smrti tohoto těla i já? Je tělo já? Je tiché a netečné, ale přesto cítím nezávisle na něm plnou sílu své osobnosti, a dokonce i hlas „Já“ ve svém nitru. Jsem tedy duch, který tělo překračuje. Tělo umírá, ale duch, který je překračuje, zůstává smrtí nedotčen. To znamená, že jsem nesmrtelný duch.“


Naštěstí, jsem po nějaké chvíli z tohoto místa vyplula ven a pokračovala v pouti. Cestou jsem míjela tamní obchodníky s ledasčím představitelným, sádhuy a nekonečné proudy žebráků a nuzných bytostí, kteří tvořili barevný obraz života.


Pouť Giripradakšinu jsem během svého pobytu vykonala ještě čtyřikrát. Poslední jsem realizovala ve čtyři hodiny ráno a za svítání jsem dorazila na obrovské kameny za Skanda ášramem, ze kterých je nádherný pohled na město Tiruvannamalai a Arunáčaléšvarův chrám. V tichosti jsem sledovala, jak slunce vychází nad obzorem a jak se jeho silueta zlatí. Ten překrásný východ slunce v tichu se nesmazatelně zapsal do mého srdce, stejně jako hora Arunáčala, ášram a město Tiruvannamalai.


Dalším poutavým místem byl chrám Pavalakkunru, kde se uskutečnilo první setkání Šrí Bhagavána s jeho matkou Alagammál potom, co nadobro odešlel z Madury. Matka jej v Pavalakkunru v roce 1898 prosila, aby se vrátil domů. Své matce pak napsal na papír odpověď:

„Vládce řídí osud duší v souladu s jejich prárabdhakarmou[i]. Cokoli, o čem je rozhodnuto, že se nemá stát, se nestane, ať se snažíš jakkoli. Vše, co se stát má, se stane, ať děláš cokoli, abys tomu zabránila. To je jisté. Nejlepší způsob života tedy je zůstat tichý.“


Neobyčejným místem je Gingee, což je malé město v Tamilnádu, které je známé pro svou pevnost, která se tyčí nad okolní krajinou. Pevnost Gingee je jednou z nejstarších a nejodolnějších pevností v Indii, která byla postavena v 9. století a byla svědkem mnoha bitev a obléhání. Pevnost se skládá ze tří hlavních částí: Rajagiri, Krišnagiri a Čandrajandrug, které jsou propojeny zdmi a bránami. Pevnost je také bohatá na kulturní a náboženské památky, jako jsou chrámy, mešity, paláce a jeskyně.


Život v ášramu

Je jednoduše nádherný díky prozářenosti Šrí Bhagavána, ale také díky řádu, který je následující:

6:45 nabídka mléka Šrí Bhagavánovi v jeho svatyni

7:00 snídaně

8:00-8:45 – zpívání védských hymnů v tamilštině ve svatyni Šrí Bhagavána

8:30-10:00 –púdža (dévanágarí पूजा, transliterováno jako pūjā, anglicky pak puja) je každodenní obřad uctívání. Vykonavatel takového obřadu se nazývá púdžárí. Pojem púdža označuje širokou škálu různorodých obřadů spojených s recitací manter, různých textů, přinášením obětin atp. V ášramu se v tomto čase praktikuje púdža před svatyní Šrí Ramany a před samádhí jeho matky.

11:30 oběd

16:30 čtení textů Šrí Bhagavána v angličtině

17:00-17:30 zpívání védských hymnů v tamilštině ve svatyni Šrí Bhagavána

18:00-19:00 Parajána – poetické texty Šrí Bhagavána v tamilštině. Parajána znamená opakování, redcitaci nebo studium posvátných textů. Parayana (angl.) se používá jako forma duchovní praxe a má několik účelů, jako je uctívání božstev, očištění mysli, získávání poznání, dosažení blaženosti a osvobození.


Každý den jsem se střídavě účastnila buď púdžy nebo parajány. Také jsem si v ášramovém knihkupectví koupila zpěvník Parayana, kdy jsem se snažila se zpívat v tamilštině spolu s ostatními ženami, které byly usazeny v pravé části svatyně Šrí Ramany a muži na levé. Střídavě zpívaly ženy a muži. Na pravé straně zpěvníku jsou verše v tamilštině a na levé v angličtině. Během zpěvů jsem se snažila překmitávat svým zrakem z tamilštiny do angličtiny, abych věděla, o čem zpívám, ale protože jsem se někdy v textu ztrácela, vypustila jsem anglický překlad, zpívala v tamilštině a splynula se zpěvem ostatních žen do jednoho překrásného sboru. Bylo nádherné a dojemné prociťovat vroucnost ženských a mužských zpěvů, té nádherné energie, která proudila. Té lásky.

Každý den se zpívaly jiné texty od pondělí do soboty, mimo neděle. Texty jako jsou: – Ulladu Narpadu – Čtyřicet slok o Bytí, Upadéšasára – Třicet slok či Tresť učení, Átmavidjá – Sebepoznání, Osm slok pro Šrí Arunáčalu, Jedenáct slok pro Šrí Arunáčalu, Pět drahokamů pro Šrí Arunáčalu, atd.


Jídlo v Indii

Protože miluji ostré a pálivé jídlo, byla jsem ze zdejší stravy doslova blažená. Jídlo se podávalo v ášramové jídelně, která má dva velké sály. Větší sál pojme cca 170 lidí. Snídaně jsou podávány v 7:00, oběd v 11:30 a večeře v 19:30. Před těmito časy se tvoří velké fronty a v době oběda se dokonce celý ášram pro veřejnost uzavře do 14:00. Jakmile nastane doba jídla, zdejší zaměstnanec silně zabuší na kus omlácené železniční kolejnice a tímto znamením můžeme vstoupit do jídelny.


Stravujeme se na podlaze, a staří nebo nemohoucí lidé mohou sedět u stolů kolem zdí jídelny. Zásadně se v Indii jí pravou rukou, zatímco levá ruka leží spočinutá v klíně, protože jak praví Indové, pokud se levá ruka opírá o zem, nekrmíme Boha v nás, ale energie ze stravy přechází rovnou do země.


Na podlaze jsou připravené banánové listy, které slouží jako talíře a plechový kalíšek s vodou a na další příděly v podobě kávy, podmáslí nebo omáčky rasam. Banánový list obsahuje přirozeně antiseptickou vrstvu, proto Indové odjakživa servírují či balí jídlo do těchto listů.


Na snídani bývají vždy fermentované rýžové knedlíčky vařené v páře, které se nazývají Idli spolu s nějakou jemně či více pálivou omáčkou nebo jemně pálivou kořenící směsí zalitou ghí a káva.


Na oběd a věčeři bývá vždy rýže a různě kořeněné omáčky, amla neboli indický angrešt, nebo nakládané citronky nebo jiná dušená kořeněná zelenina či luštěniny. Mezi nejčastěji servírovanou kořeněnou omáčkou k rýži je Sambar, která se podává k většině jihoindických jídel. Obyčejně se je ještě podává rasam (kořeněná tekutina) a ostré okurčičky a podmáslí. Jídlo sestávající se pouze z rýže a sambaru by bylo většinou lidí v jižní Indii považováno za velmi prosté. Tato strava však vyčistí tělo a pomůže, aby se mysl stabilně držela átmanu. Během svého pobytu jsem však neodolala libůstkám v podobě čerstvých kokosů, banánků, čerstvého manga a také plackám dosa, kam jsem chodila do tzv. „plackárny“ podivuhodně špinavého stravovacího zařízení, kde ale tak náramně chutnalo.


A co jsem tady skoro měsíc dělala?

Vlastně nic a všechno. Mimo poznávání vnějšího jsem se rozpomínala sama na sebe několikahodinovými meditacemi. Čím déle tady jsem, tím menší mám potřebu mluvit a chodit mimo ášram. Ticho ke mně intuitivně promlouvá svým silným hlasem k rozpoznání esenciální přirozenosti reality, k rozpoznání esenciální přirozenosti čistého vědomí.


Každý z nás má stejnou možnost přístupu k uvědomování, bytí si vědomi a k vědomí samotnému. Není třeba být vědcem nebo psychologem, ani patřit k jakékoliv náboženské nebo duchovní tradici, abychom se mohli dostat k této zkušenosti. Vědomí je přítomné v každém z nás a je to naše vrozená schopnost. Je to jako když se podíváme na oblohu a vidíme hvězdy. Hvězdy jsou tam po celou dobu, ale někdy je potřeba se na ně zaměřit, abychom je viděli. Stejně tak je to s vědomím. Je to v nás, ale někdy je potřeba se na něj zaměřit, abychom ho mohli procítit.


Rupert Spira ve své knize Přirozenost vědomí shrnuje že vědomí je věda jedinečná v tom, že se celá odehrává pouze mezi vědomím a jím samým. Na Východě se jí říká meditace, na Západě modlitba. Přestože význam meditace byl v běžné pop kultuře zredukován na zklidnění stresu a napětí, ve své původní formě byla meditace chápána jako brána, skrze kterou vědomí vstupuje do vlastního sebe-pozorování. Stejně tak modlitba, která se postupem času stala prostředkem, kterým se osobní já obrací se svými prosbami k vnějšímu Bohu, byla ve svém původním významu vnímána jako metoda, jakou konečná mysl odevzdává svá omezení a vyjevuje se sobě samé ve své původní podobě. Meditace i modlitba jsou tedy v původním významu slova prostředkem, jakým si mysl otevírá přístup k vlastní realitě, k věčnému, nekonečnému vědomí.


Této cestě se také říká přímá cesta, na znamení, že jdeme rovnou k poznání esenciální přirozenosti čistého vědomí. Neboli že vědomí jde přímo k vlastnímu sebe-poznání, aniž by muselo nejdříve směrovat pozornost na jakékoliv objektově zaměřené praxe či zkušenosti. 


Přímá cesta nevyžaduje žádnou náboženskou ani spirituální příslušnost či zázemí. Nepotřebujeme přípravná cvičení, abychom si uvědomili, že čisté uvědomování či vědomí je esenciální, nedělitelnou součástí každé zažívané zkušenosti, k níž se vztahujeme jako k já nebo jako k mé. Vědomí je rovnocenně přístupné všem lidem, kdekoliv na světě, v jakýchkoliv podmínkách a ve všech situacích. Stačí hluboký zájem o povahu reality nebo jednoduše naslouchat intuici, která napovídá, že mír, štěstí a láska, po nichž všichni lidé touží, nemohou být dosaženy objektovými prožitky.


Láska, štěstí a mír je totiž naší esenciální přirozeností.


Ještě tři dny mi zůstávají do odletu, ale už teď vím, že síla posvátné hory Arunáčaly a ášramu Srí Ramany Maharšiho mě bude provázet po celý můj život. Tyto místa a město Tiruvannamalai se tak hluboce zapsaly do mého srdce, že slovy se to nedá vyjádřit.


Sat-Čit-Ánanda

Bytí-Vědomí-Blaho



Vysvětlivky:

[i] Prárabdha karman představuje ovoce činů minulosti, které je uzrálé a které sklízíme v tomto životě, osudové dění, kterým právě procházíme. Je to ta část karmanu, který máme v tomto životě prožít, odpracovat. Prárabdha karman, který již uzrál, nemůže být anulován.


Šrí - slovo Šrí je posvátným slůvkem znamenajícím světlo, třpyt, záři nebo jas, a je zvyklostně používáno jako zdvořilostní předpona přidaná k jménům svatých osob, místům, textům nebo jiným úctyhodným objektům. Jako úctu vyjadřující předpona, znamená „posvátný“, „svatý“ nebo

„ctihodný“, ale běžně se také užívá jednoduše jako titul úcty, který se připojuje ke jménu nějaké osoby asi tam, kde se umísťuje anglický titul „mister“. Slovo „Mahárši“ znamená velký rši neboli zřec.


Bhagaván - je úctu vyjadřující a milující titul, znamenající skvělého, zbožňováníhodného, božského Pána, a je obecně používán jako výraz znamenající „Bůh“, a zejména jako titul uctívání, poskytnutý člověku, který je považován za vtělení Boha nebo lidské vtělení svrchované skutečnosti.




75 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Onko jóga

bottom of page