S radostí sdílím literaturu k radosti a užitku. A obecně ke knihám si dovolím použít slova Michala Jamese z knihy Štěstí a Umění Být: „Pro většinu duchovních aspirantů se proces dosažení sebepoznání podobá procesu naučení se nějakému jinému umění nebo vědě a uvádí se, že je to trojí proces, opakované šravana, manana a nididhijásana, to znamená učení se naslouchání, vstřebání slyšeného a praxe.
Sanskrtský výraz šravana doslova znamená „naslouchání“, ale v této souvislosti znamená naučit se pravdě nasloucháním či čtením. Slovo manana znamená myslet, uvažovat nebo meditovat, to jest často prodlévat u pravdy, kterou jsme se šravanou naučili, abychom ji nasáli, jasněji ji pochopili, vtiskli a upevnili v mysli. Výraz nididhijásana znamená ostrou pozornost nebo hlubokou kontemplaci, to jest v uvedené souvislosti abychom to, co jsme se naučili a čemu jsme porozuměli šravanou a mananou, převedli do praxe ostrým věnováním pozornosti či kontemplací o našem vědomém bytí „Já jsem“.
Během života opravdového spirituálního aspiranta by měl tento trojí proces – šravana, manana a nididhijásana - pokračovat a opakovat se, dokud není dosažen zážitek pravého sebepoznání. V našem každodenním životě se mysl skrze pět smyslů potkává s nespočetnými různými dojmy a o těchto dojmech vytváří nespočet myšlenek, takže dojem o jedné věci je rychle nahrazen dojmem vzniklým z jiných věcí. Proto, i když jsme se dověděli spirituální pravdu – pravdu, že nejsme omezení tělem a že jsme neomezeným duchem nebo vědomím - dojem, který vyvstal touto pravdou se brzo rozplyne, pokud opakovaně nebudeme studovat knihy, které nám toto připomínají, a pokud se tím nebudeme v mysli opakovaně zabývat. Pouhé čtení a přemýšlení o této pravdě nám však neposkytne mnoho pomoci, pokud se nepokoušíme opakovaně o praxi tím, že vracíme naši pozornost zpět k našemu čirému vědomému bytí „Já jsem“, kdykoli jsme si všimli, že jsme sklouzli pozorností jinam a myslíme na jiné věci. Aby Šri Adi Šankara zdůraznil svrchovanou důležitost takové praxe, prohlásil, že dobro pocházející z manany je stokrát větší než to, co pochází ze šravany, a dobro pocházející z nididhijásany je stotisíckrát větší než to, které pochází z manany (Vivékačúdámani, verš 364).
Pro některé velmi vzácné duše není třeba, aby opakovaly šravanu, mananu a nididhijásanu protože jakmile poprvé uslyší pravdu, okamžitě pochopí její význam a důležitost a stáčí svou pozornost k sobě samému, čímž okamžitě zažívají pravé poznaní sebe sama. Většina z nás však není tak duchovně zralá, aby byla schopna zažívat pravdu jakmile se o ní doslechne, protože jsme příliš silně připoutáni k naší existenci jakožto individuální osoby a ke všemu, co je s naším životem osobním životem spojeno. Při opakované nididhijásaně, kontemplaci o sobě samém, za podpory a pomoci opakované šravany a manany se naše vědomí našeho vlastního esenciálního bytí a tomu odpovídajícímu poznání pravdy neobyčejně vyjasní. Zároveň s narůstající jasností v nás, neustále přibývá lásky k poznání sebe sama k tomu, jací doopravdy jsme, a nabýváme více odpoutanosti od naší osobnosti a od všeho, co je s ní spojeno. Proto dokud nevyzrajeme do takové duchovní zralosti, vůle a lásky, abychom ztratili své individuální já ve zkušenosti pravého sebepoznání, musíme pokračovat v procesu opakované šravany, manany a nididhjásany. Ještě vzácnější než tyto vysoce zralé duše, které jsou schopné zažít pravdu jakmile o ní slyší, jsou někteří lidé, kteří aniž by o pravdě slyšeli, zažívají ji zcela spontánně. Ale takoví lidé jsou opravdu velmi vzácní.“
Mnoho dalších vynikajích kniha naleznete na
AŤ VÁM SLOUŽÍ