Džňánajóga je cestou moudrosti, která zapojuje intelektuální stránku člověka, nazývá se také cestou poznání a pojednává o poznání Sebe Sama, tedy čistého Vědomí neboli átmanu.
„Džňánajóga vychází z učení védánty. Védánta, doslova završení védu, patří mezi šest základních staroindických systémů a zabývá se tím, co je za védy a za fyzickým světem. Představuje tak metafyziku. Védántu charakterizuje hledání jednoty za mnohostí jevů světa a její učení spočívá na pojmu jednoty, totožnosti, čistého Vědomí (átman) s absolutním Vědomím (brahman). Džňánajóga neuznává jiné skutečnosti nežli átman-brahman. Dosažení cíle této jógy představuje realizaci pravé přirozenosti čistého Vědomí. Podle védánty není realizace čistého Vědomí pomocí jáství (ego) totožná s procesem, který probíhá při poznání určitého ne-já pomocí já, jelikož nejde o dosažení objektu subjektem. Je nutno si pečlivě ujasnit základní názor prohlašovaný védántou: Realizace čistého Vědomí není závislá na žádném vývoji či na nějakých podmínkách.“ Jak popisuje R. Skarnitzl.
Cílem džňánajógy je tedy zkoumání vědomého jáství a odhalení jeho skutečné podstaty – onoho vědomého svědka a trvalé přebývání v něm. „Poznej sebe sama! hlásá nápis vytesaný nad vchodem delfské věštírny. Tuto výzvu boha Apollóna předali světu mudrci a filozofové všech velkých civilizací již v dávných dobách.“
Pro začátek je potřeba rozdělit si námi vnímaný svět, včetně samotného vnímání na tři základní činitele:
na to, co je pozorováno, tedy objekt – pozorovány jsou všechny myšlenky, tvary, zvuky, vjemy, předměty smyslového vnímání, smysly. Vše, co si člověk myslí, co vnímá, co poznává včetně svého těla. Hlavním rysem je proměnlivost.
Pozorovatel – subjekt – Vědomé já, poslední pozorovatel v nás. Svědek všeho,
činnost pozorování nebo proces pozorování.
„Ať už jde o jakýkoliv druh jógy, Pravdy dosáhneme jedině tím, že se zbavíme egoismu. Džňánajógin se zbaví ega metodou diskriminační, rozeznávací, tj. jasným rozumovým rozeznáváním mezi čistým vědomím a myšlenkami. Logickou, rychlou a ostrou úsudkovou schopností rozeznávací. Jak to provede? Postaví se jako pozorovatel za mysl.“, uvádí E. Tomáš.
Opět je zde zapotřebí jama a nijama, tedy mentální čistota a dobrý charakter člověka a rovněž pratjáhára a dhárána, získání koncentrační síly mysli do takové míry, až se soustředění stane přirozeným a spontánním.
Eduard Tomáš překrásně popisuje veškeré snažení: „Žádné učení tě nemůže přivést k cíli, leda bys na ně zapomněl.“ říká mudrc Aštávakra ve své gítě. I my to uděláme, budeme-li mít dost odvahy a nepřipoutanosti, budeme-li opravdu moudří. Převezeme se na nejvhodnější loďce a tou je pro nás moudrost džňánina, u druhého břehu ji však opustíme. Lešení také nezůstává na domě, když je postaven. Držet se čehokoli – džňánajógy, mentalismu, ba i samotného nazírání – je jako připlout k druhému břehu, ale nevystoupit na břeh a držet se křečovitě loďky. My ale vystoupíme! Přistaneme u druhém břehu a probudíme se k Pravdě. Budeme žít v srdci všech věcí, v jejich neměnném středu. Budeme stále v klidu, ačkoli věci kolem nás včetně naší mysli i těla se budou dále pohybovat. My sami budeme v nepohybu, budeme tím, co věčně jest, a vesmír bude v nás. Jen přijde-li do nepohybu pohyb, přijde-li podnět k přiložení pozornosti k čemukoli, k jakémukoli objektu mysli, okamžitě poznáme, že jsme i jím. V tomto stadiu je každá otázka zodpovězena, každá touha naplněn. Je to konec duality.“
Základní metody džňánajógy - Átmavičára a Neti-neti
Átmavičára
Átmavičára je cestou duchovního sebedotazování, sebezkoumání někdy se také átmavičára Ramana Maháršiho. Rudolf Skarnitzl popisuje život Ramana Mahárši, který byl svými stoupenci nazýván Bhagaván, což je oslovení označující Božství, byl zcela ojedinělým zjevem 20. století. „Narodil se 30. prosince 1879 v Tiruchuzhi v tamilském distriktu jižní Indie. Jeho původní jméno bylo Venkataraman. Jednoho dne potkal příbuzného, který se právě vrátil z cesty a který mu řekl, že se právě vrátil od posvátné hory Arunáčaly. Slovo Arunáčala vzrušilo nezvykle jeho mysl, a tak se hned zeptal, kde to je.“ Dozvěděl se, že na úpatí Arunáčaly leží město Tiruvannamalai, kam se rozhodl odejít a žít 1. září 1896. Realizace Sebe Sama přišla k Maháršimu nehledána. Když realizoval, neměl žádné znalosti o védách, upanišadách apod. Jediné, co znal, bylo pojednání ze života 63 tamilských světců, šivaistů. Poklad sebepoznání přistoupil k němu ve věku šestnácti let. Zažíval brahman, aniž by znal význam tohoto slova.“
„Nejvyšším cílem života, dle Ramany a ostatních učitelů advaity, je překonat iluzi, že člověk je individuální osobností, která působí ve světě skrze tělo a mysl. Jakmile je toto poznání jednou dosaženo, člověk se stane vědom toho, čím opravdu je. Je beztvarým, neomezeným Vědomím, které v něm dlí. Tento závěrečný stav uvědomění, označovaný za Seberealizaci, je možno dle Ramany dosáhnout prováděním praxe sebezkoumání, átmavičárou. Ramanovo učení patří filozoficky k advaita védántě. On sám by při tom řekl, že jeho učení má původ spíše v jeho vlastních zkušenostech, než že by pocházelo z něčeho, co slyšel nebo četl.“, popisuje R. Skarnitzl.
Eduard Tomáš doplňuje k átmavičáře, že svým charakterem patří mezi soustavy opírající se spíše o rozum než o cit, jde tedy o cestu rozumu a duchovní moudrosti. Svou jednoduchostí je tato duchovní cesta přístupná a lehce pochopitelná každému opravdovému uchazeči o seberealizaci. Navíc je to cesta rychlá.
Zdůrazňuje, že úspěch při cvičení átmavičáry je podmíněn splněním tří základních předpokladů:
žák musí mít čistý charakter,
musí mít pevnou vůli poznat Pravdu,
musí mít trpělivost a schopnost soustředit po jistou dobu svoji pozornost a zastavit rozptýlenou mysl.
„Když byl Ramana tázán, jak kontrolovat mysl, říkal: ,,Ukažte mi mysl a pak budete sami vidět, jak si počínat". Jak by bylo možné vyhladit mysl nějakou jinou myšlenkou nebo nějakou touhou? Myšlenky, touhy, úmysl jsou zase jenom částí mysli. Mysl nelze umlčet produkty mysli. Jediná síla, která je účinná, je nalézt její zdroj a toho se držet. Mysl držená ve zdroji se
sama od sebe vytratí. Mysl, která kmitá a „venku" poskakuje od jednoho objektu k druhému, je slabá. Takto rozptyluje svou energii v nejrůznějších myšlenkách. Když se nám podaří, aby se mysl držela jediné myšlenky, pak je její energie uchráněna a podržena a mysl se stává silnou, to jest schopnou se soustředit jednobodově, aniž by odbíhala či byla rušena. Nutné podržení pozornosti uvnitř, udržuje sádhak otázkou „Kdo jsem já?" nebo „Co jsem já?", o čemž bude ještě podrobně pojednáno. Mysl, která je obecně ve vleku nevědomosti, má sklon vybíhat ven, protože se radžasicky domnívá, že štěstí lze získat z vnějších představ. Získá-li sádhak, na základě předchozího zkoumání, pevné přesvědčení, že štěstí je uvnitř a že je naší pravou přirozeností, pak mysl nepoběží ven a zůstane tichá, neboť bude stočená ke svému zdroji. Mysl je výsledkem ega a zdrojem ega je pravé Já. Toto poznání je nezbytnou podmínkou pro účinnou kontrolu mysli.“
Jak tedy praktikovat átmavičáru? Jistě je na místě říci, aby praxe ctila pravidlo pravidelnosti, kdy v každodenní meditaci, začneme jemným a nenásilným zpomalováním dechu. Tím postupně zvládneme nepokoj mysli. A pak si láskyplně a rozhodně ujasníme, že nejsme ani tělem, ani myšlenkami, ale že jsme v podstatě něčím, co jimi prozařuje, co jimi září, co je udržuje živé, čeho si však dosud nejsme plně vědomi. Proto si položíme do nitra otázku: „Co jsem já?“ Na této otázce pak budeme udržovat svou pozornost. Pokud takto budeme pokračovat, jednoho dne ucítíme v pozadí své mysli jakési jemné, velmi jemné rozplývání a uvolňování, kterému se musíme poddat. Věnovat svou plnou pozornost, ale nesmírně opatrně do velmi tichého mlčení. V moudrém tichu naleznete svůj mír a útočiště. Jsem tím, čím si uvědomuji, že jsem. Vědomí spočívá ve svém vědomí, ve svém uvědomění, ve svém sebe-uvědomění, jak krásně popisuje E. Tomáš.
R. Mahárši uzavírá pojednání o sebezkoumání vyjádření následujícími slovy:
,,Věčný, nepřerušovaný, přirozený stav přebývání v pravém Já, je džňána. Abychom mohli přebývat v pravém Já, musíme Ho milovat. Jelikož Bůh je skutečně pravé Já, pak milovat pravé Já je milovat Boha; a to je bhakti. Džňána a bhakti je jedno a totéž". ,,Vaší povinností je BÝT, a ne být to nebo ono, JSEM KTERÝ JSEM, obsahuje celou pravdu a metoda je shrnuta v - buď tichý". Ze závěrečného souhrnu vyplývá: Nic se nemusí napřed vypracovávat nebo něco dosáhnout. Je třeba pouze jít přímo ke kořeni, kterým je „já myšlenka". Tu nutno zkoumat otázkami „kdo jsem já? „koho ty myšlenky napadají? „kdo je myslí?" Toto sebezkoumání je však třeba provádět trpělivě a neochvějně, a kladené otázky poslouží k uklidnění a utišení naší nepokojné mysli. Když to budeme bděle a vytrvale provádět, bude se prostor mezi jednotlivými myšlenkami zvětšovat. Uvědomujme si tento prostor, je tichý. Je to naše pravá přirozenost-neposkvrněná, beztvará, čiré uvědomování. Svítí jako slunce, pouze stíny myšlenek se ji zdají ještě zakrývat.
Druhou metodou džňánajógy je Neti-neti
„Neti-neti" „ne to, ne ono", což je vlastně popisem brahman. Jinými slovy - ,,ono není tím, co vidíme". Nic z toho, co vidíme, není brahman jaké je. Ono je cosi jiného než vše, co je projevené. Jediný pozitivní popis poskytuje védánta, když vyjadřuje aspekty absolutna.
Brahman se tu popisuje jako sat – čit – ánanda, tedy jako absolutní Bytí – absolutní Vědomí – absolutní Blaho. Sat, Bytí, vyznačuje pozitivní jsoucnost, to, co je; že Existence je. Sat není
určitou formou existence, ale je Bytí samo o sobě. Znamená absolutní Pravdu, která platí všude, ve všech věcech a vždy. Čit, Vědomí, je označení pro citnost, jedinou citnost ve všem. Je čiré
a samo svítící a osvěcuje i vše ostatní. Vědomí je základní věcí existence. Je energií, pohybem, stvořuje pohyb, vesmír a vše, co je v něm, - mikro i makrokosmos. Čit není individuálním vědomím, ale čistým uvědomováním, kterým si uvědomujeme vnější objekty a vnitřní pocity. Je svědkem, který sám není objektem myšlení. Ánanda, Blaho, lze pochopit jedině zážitkem. Je zcela nezávislé. Není stavem mysli, ale stavem, který zůstává, když byly překonány všechny
mentální jevy, včetně zkušenosti radosti. Tehdy nastává zažívání Blaha, které se neustále obnovuje. Blaho je neomezeně celistvé, úplné, nic mu neschází, proto po ničem netouží, takže blaženě spočívá samo v sobě.“
4 principy džňánajógy
1. princip VIVÉKA – rozlišování
„Rozlišování osvětluje rozdíly mezi skutečným a neskutečným, pravdou a fikcí. Musíme rozlišovat mezi jevem a Skutečností, mezi tím, co se stále mění a vymyká našemu úchopu, a tím, co je nepomíjivé a věčné. To platí obzvláště pro rozlišování mezi pravým Já, átmanem a zdáním, jaké představuje ego. Nerozlišování je příčinou vázanosti mysli. Schopnost rozlišování je nepřítelem veškeré nevědomosti a její pomocí se můžeme vymanit z objetí nevědění, způsobeného zastřením tamasem. Rozlišování, vivéka, je ostrý nůž, pronikající a rozrážející temnotu a uvolňující cestu k poznání. Prakticky je to schopnost poznávat znaky a projevy Božství a z poznání vyvodit správné hodnocení rozdílností. Pomocí takového rozlišování dosáhneme toho, že naše žádosti po smyslových objektech zeslábnou a ego přestává být v žádostech tak důrazné. Působením sattvy v intelektu si člověk začíná více uvědomovat klamnou a nestálou povahu světa, což vede ke spatřování věcí tak, jak jsou. Tím se vylučují základní omyly, pokládající nečisté za čisté a nesvaté za svaté. Rozvinuté rozlišování stojí na pevném základě a nepodléhá otřesům z pochyb a obav. Jeho kvalita je závislá na čistotě intelektu, na světle, kterým disponuje rozlišovací faktor buddhi. Očištěná buddhi, postupně zbavovaná vlivu radžasu a tamasu, spolehlivě rozlišuje zdání od pravdy. Nejenže vylučuje výskyty blokujících omylů na cestě, ale bezpečně rozeznává i jemnost pravdy, která z cesty vyplývá.“
2. princip VAIRÁGJA – bezžádostivost, odpoutanost
„Odpoutaná mysl není zbarvována lačností a žádostmi po objektech a jejich kvalitách. Kathópanišad prohlašuje, že nikdo nemá naději na dosažení poznání a spásy, dokud se nevzdal svých skutků a nedosáhl klidu, míru plnosti a hlubokého soustředění. Vairágja do značné míry podmiňuje džňánu, neboť hluboká koncentrace nutná pro védántovou intuici je neslučitelná se sebemenší připoutaností k nějaké věci. Tato intuice se popisuje jako nejvyšší forma sebeuvědomování nebo pochopení átmanu pomocí ega, a je jasné, že pouze zcela odpoutaná
a dovnitř obrácená mysl nám může umožnit intuici, o které védánta hovoří. Pohyb neodpoutané mysli směřuje vždy ven a znemožňuje tak obrácení buddhi dovnitř. Dokud trvá sebemenší sklon k obrácení ven, do té doby buddhi nemůže dosáhnout nejvnitřnějšího bodu dostředivým směrem. Vairágja není však umělým potlačením žádostí nebo nějakým dočasným stavem. Je trvalou vlastností, které bývá dosahováno dlouhou cestou stálého rozlišování, třídění, zdravé disciplíny a vývoje. Vynořuje se postupně jako přirozený důsledek oproštěnosti od žádostí, když byla plně poznána jejich omezenost a malichernost, v protikladu k nekonečným hodnotám átmanu. Když džňánin opakovaně prožije omezenost a malichernost všech objektů žádostí, tato zkušenost se mu nakonec pevně vtiskne do mysli. Dochází pak k ryzímu oproštění se od žádostí. Výsledným stavem je, že žádosti do něj sice vstupují, ale nedotknou se ho, jako když vody vstupují do nehybného oceánu; nevyvolají v něm žádnou změnu.“
3. princip ŠATSAMPATTI – šest klenotů nebo také ctností
3.1 ŠAMA – pratjáhára – stažení smyslů, zklidnění mysli, která přestala reprodukovat neúnavně minulé dojmy, ale zůstává klidně u tématu, jak se to od ní požaduje.
3.2 DAMA – kontrola smyslů a mysli, zdrže se negativního myšlení, sebeovládání, zvládnutí orgánů smyslů a činnosti, které jsou odtaženy od objektů, takže zůstávají klidné, dokud nejsou přivolány do funkce.
3.3 UPARATI – schopnost být nad věcí, snaha o nadhled. Obsahuje odtažení mysli od zevních předmětů, konec osobních přání, odumření chtivosti po určitých věcech a lidech; odtažení se od světského života a upevnění se ve svých duchovních zkušenostech.
3.4 TITIKŠA – vytrvalost, kázeň, stálost v překonávání těžkostí,
3.5 ŠRÁDDHA – se často popisuje jako „pozitivní rámec mysli"; nebo se připodobňuje mateřské péči, neboť ochraňuje jógina; nejčastěji se označuje za víru a důvěru.
3.6 SAMÁDHANA – úsilí o dosažení cíle, schopnost soustředit se na cíl a směřovat všechny své síly k danému cíli.
4. princip MUMUKŠATVA
Touha po Poznání. Snaha překonat ego a dosáhnout poznání pravého Já, které lze docílit praxí:
Šravana – to co je slyšené
Manana – myšlené, rozjímání nad slovy
Nididhjásana – proměna – co bylo slyšeno, o tom bylo rozjímáno, to bylo ukotveno a došlo k proměně.
Přirozeností mysli je toulat se. Vy ale nejste myslí. Ta je nestálá, přechodná. Mysl vyvstane a zapadne, zatímco vy jste věční. Přebývat v pravém Já je to, co máte dělat. Nikdy si nevšímejte mysli. Když hledáme její zdroj, zmizí a pravé Já zůstává ve své přirozenosti. Ramana Mahárši
Když existuje ego, existuje i vše ostatní. Není-li ega, není nic jiného. Opravdu ego je vše (ve dvojnosti). Proto zkoumání, co je ego je vzdání se všeho. Ramana Mahárši
Literatura:
TOMÁŠ, Eduard. Umění klidu mysli. Vyání: první. [Příbram]: Vydalo nakladatelství AVATAR, 1994. ISBN 978-80-85862-56-5.
SKARNITZL, Rudolf. Úvod do filozofie a praxe jógy. Vydání: druhé. [Praha]: Vydalo Nakladatelství ONYX, 2010. ISBN 978-80-86788-86-9.