Advaita neboli neduální učení někdy odkazuje na Vědomí a na jeho obsah, tzn. na jevy či okolnosti v něm povstávají, jako na dva oddělené prvky. Tím postuluje nezávislost Vědomí na povstávajících jevech a závislost povstávajících jevů na Vědomí.
Je to užitečný nástroj, který vykořeňuje konvenční model Vědomí jako závislého na objektech a na světě, jenž existuje samostatně a nezávisle na Vědomí. Avšak jakmile je tato pravda prokázána, samotná tato formulace začně být omezujícía a brání dalšímu porozumění. To co bylo pravdivé z pohledu konvenčního, dualistického paradigmatu, se stává nepravdivým vhledem k hlubšímu zkoumání povahy zkušenosti.
Člověk projektuje na vnější svět nejrůznější nepříjemné představy, aby ospravedlnil svou touhu. Všechno, co o vnějším světě vidí a slyší, zdánlivě potvrzuje i postoj k němu. Takovou osobu bude velmi obtížné přesvědčit, že její postoj není důsledkem toho, jaký svět skutečně je, ale že je to naopak - že tento postoj je příčinou toho, že se jí svět jeví určitým způsobem.
Podobně si Vědomí zvyklo uvažovat a cítit, že žije uvnitř těla a mysli, a odůvodňuje tento zvyk vrstvami představ, předsudků, odsudků a pocitů. Jakmile zaujme tuto pozici, zdá se mu, že jeho zkušenost potvrzuje oprávněnost jeho přesvědčení.
Nicméně taková je už povaha máji, kreativně-iluzorního projevu, který potvrzuje, že také opak je pravdou: jakmlie se Vědomí začně osvobozovat od své výlučné identifikace s tělem a myslí, dostává od světa všechna možná potvrzení, že je na správné cestě.
Ego (Vědomí předstírající, že je samotnou entitou) je expertem v přivlastňování si všeho, co mu pomáhá udržet si svou pozici, a „Pravda‘‘ se mu k tomu hodí stejně dobře jako cokoli jiného. V některých ohledech je to nejvyšší pojistka, protože Pravdu nemůže nic trumfnout.
Jako výmluvu k ospravedlnění své snahy zůstat oddělené používá ego trik takzvaného porozumění, kdy říká, že „Vědomí je vše, co existuje‘‘, a proto „každá věc je stejně dobrá jako kterákoli jiná‘‘. Ego je předstírání, pro které se svobodně rozhodlo samo Vědomí.
Postoj, že Vědomí je vše, co existuje, je pravdivý, pokud vychází z porozumění, avšak není pravdivý, pokud vychází z víry, z ega.
Ego je už ze své podstaty specifickou směsicí Vědomí, těla a myslil, a proto nemůže tvrdit, že je vším. Víra, že Vědomí je vše, co existuje, nepřináší konec utrzpení, jehož příčinou je identifikace Vědomí s jedním konkrétním tělem a myslí. Proto se v určité fázi znovu objeví hledání, byť bylo dočaně utlumeno postojem zdánlivé tolerance a přijetí.
Říkat, že „všechno je Vědomí, a proto přijímám své utrpení a negativitu jako projet tohoto Vědomí a nemohu s nimi nic dělat‘‘, je pokrytecké.
Samo utrpení už je odmítnutím současné situace, nepřijetím současné situace takové, jaká je. Odmítnutí je něco, nač se zredukovalo utrpení.
Pokud je naším krédem: „Všechno je Vědomí, takže všechno je stejně dobré jako cokoli jiného, a proto se svým utrpením nemohu a ani nemusím nic dělat,‘‘ proč neaplikovat tento postoj v prvé řadě na svou aktuální situaci a nepřijmout ji přesně takovou, jaká je? Proč místo přijímání toho, že svou aktuální situaci odmítáme, nepřijmeme jednoduše tuto situaci? Utrpení by okamžitě skončilo.
Toto takzvané přijetí faktu, že odmítáme danou situaci, není skutečným, nestranným a laskavým přijetím všeho ve Vědomí. Ve skutečnosti je to strach převlečený za porozumění, je to pseudo-advaita. Jako takový je tento strach aktivitou samotného ega, které se tímto způsobem udržuje ve své izolaci a ve svém neštěstí.
Ego je výlučné spojení neosobního Vědomí, jež právě teď vidí tato slova a rozumí jim, s jedním tělem a myslí.
Je to aktivita neosobního Vědomí, nebo jinak řečeno podoba, kterou na sebe neosobní Vědomí čas od času bere.
Mír a Štěstí, které jsou nedílnou součástí Vědomí, jsou tudíž i nedílnou součástí ega, domněle samostatné entity, podobně jako je zlato nedílnou součástí náušnice.
Ve skutečnosti bychom mohli říci, že ego je chuť Míru a Štěstí, smíšená s vírou a pocitem, že Mír a Štěstí nejsou přítomny.
Je jako náušnice, která si říká: „Chtěla bych se třpytit krásou a jasem jako zlato,‘‘ aniž si uvědomuje, že zlato už je tím, z čeho je vyrobena a z čeho pochází její krása.
Podobně můžeme říci, že zkušenost, kteoru zakoušíme, není nic jiného než zářící přítomnost Vědomí.
Nemusíme někam chodit, nemusíme dělat něco jiného, než děláme, abychom tuto Přítomnost poznali nebo zažili. Je vším, co odjakživa zažíváme.
Snažit se odejít někam jinam nebo vidět něco jiného, abychom zažili Přítomnost, je jen popřením samotné Přítomnosti, která září tady a v tomto okamžiku jako tento okamžik. Vědomí září v popírání sebe sama, stejně jako v následném hledání sebe sama.
Hledat sebe sama jako objekt je stejné, jako když si náušnice říká: „Abych zažívala samu sebe jako zlato, musím se stát něčím jiným a dělat něco jiného.‘‘ Už zlatá je. I když se stane náramkem nebo náhrdelníkem, stále bude zlatá. Zlato se neskrývá za náušnicí ani uvnitřní ní. Září jako náušnice. Náušnice je jeho záře.
Je pravda, že jméno a podoba náušnice mohou upoutat naši pozornost natolik, že si neuvědomujeme, že se díváme na zlato. Vnímáme pouze náušnici a její formu. Jakmile uvidíme zlato, uvědomíme si, že když se díváme na náušnici, díváme se zároveň na zlato.
Stejne jako v konvenčním fyzikálním modelu světa víme, že když vidíme projevené objekty, vidíme vlastně jen světlo, tak i ve skutečnosti, když vidíme projevené objekty, víme, že vidíme pouze Vědomí.
To znamená, že Vědomí, naše Já, vnímá neboli zazívá stále jen samo sebe.
Viděno z pozhledu mysli, objekty zahalují Vědomí.
Viděno z pohledu Reality, objekty odhalují Vědomí.
The Transparency of Things. Contemplating the Nature of Experience by Rupert Spira, 2016
