Jóga dršti – jógový pohled


“Kvalita mysli se mění a krůček po krůčku se přibližuje zániku mysli v podobě vědomí diferencovaného (niródha) a navrací se do stavu vědomí čistého (čit).” Míla Sávitrí Mrnuštíková

Společným jmenovatelem jógy je bdělá pozornost, vědomí, vědomá aktivita.

Vše, co nám do života přijde ať už to hodnotíme jako příjemné a nepříjemné, tak můžeme využít jako něco co nám pro náš duchovní vývoj poslouží. Situace se objektivně nezmění, ale změní se náš přístup a pohled k ní, a to je to nejpodstatnější. V okamžiku, kdy se o toto pokusíme, tak zjistíme, že vše, co nás potkává je školou, která nás učí, a tak máme možnost vždy zaujmout vědomý přístup k tomu, co se nám děje, je to vlastně naše jediná svoboda. Zaujmeme tak určitý úhel pohledu, tomu se v sanskrtu říká dršti kóna, kóna znamená úhel, dršti je pohled. Člověk většinou zaujímá stanovisko, kde zohledňuje hodnocení, je to příjemné, dělá mi to radost, tak se to tedy snažím uchovat, mám pocit, že je to dobré, a tak tedy to vyhledávám. V tomto je skryto nebezpečí vzniku určité závislosti. Anebo to hodnotím, jako nepříjemné a cítím vůči tomu určitý odpor, mám snahu se tomu vyhnout mám pocit, že je to špatné. V tu chvíli je zatím skryt určitý strach. Pataňdžali v jogašástře upozorňuje v rámci pěti kléších (paňčakléša) především na dvě překážky. První je rága – lpění na příjemném a druhá dviš nebo také dvéša to znamená odpor k nepříjemnému, nebo strach z nepříjemného. V obou případech se jedná o překážku duchovního vývoje, tedy to, co nám na duchovní cestě vytváří překážky.


Indové rozlišují dvě kategorie préja a šréja. Préja je od slova priti – radost, a šréja – od slova šrí – dobrý, šťastný, tedy to, co je skutečně dobré ve smyslu naší duchovní evoluce. Takže mezi slovy příjemné a dobré nelze napsat rovnítko. Jsou situace kdy to příjemné je opravdu dobré, ale jsou situace, kdy to neplatí, nejsou to totožné věci. Takže pokud se snažíme o určitý duchovní vývoj tak je třeba překročit své rozhodování na základě hodnocení je to příjemné je to nepříjemné. Pak mluvíme o jógovém pohledu na věc neboli jóga dršti a ten je charakterizován dvěma skutečnostmi. A těmi jsou vairágja a vivéka. Vairágja je jazykově absence rágy to znamená absence přilnavosti k tomu, co mi dělá dobře, tudíž to překládáme jako nelpění, jako určitou vyrovnanost tváří v tvář příjemnému i nepříjemnému, nebo také stav touhy, bez-žádostivost. Vivéka znamená schopnost rozlišování právě mezi tím příjemným a dobrým, mezi dočasným a věčným to, co nám umožnuje se pak korektně rozhodovat. Tyto dvě vlastnosti jsou výrazně nápomocné při duchovním vývoji člověka a dříve či později se s nimi potkáme a je pro naší cestou důležité, abychom je rozvíjeli. Je to něco, co se formuje a rozvíjí dlouho. Když se nám podaří tyto kvality v sobě nalézt, kultivovat a uplatňovat v běžném životě – to pak jógu skutečně rozšíří do každého dne a postupně dovede k pravdivosti, což je další termín, který známe z jamy a to je satja nebo také satjam – pravdivost – stav skutečného pravdivého bytí. Bytí v Pravdě. A co to přinese? Soulad myšlenek, činů, uvědomění si a respektování určitého řádu věcí (Indové mu říkali „rtam“ a později „dharma – věčně trvající dharma). Dále to přinese člověku uvědomění si a poznání své mysli a smyslů a také to, jak mysl a smysly nás ovlivňují, jakým způsobem nás vedou a stahují právě do přilnavosti k tomu příjemnému a do odporu a strachu před tím nepříjemným.

Ne nadarmo v rámci jógy máme pratjáháru, pátou stezku osmidílné Paťaňdžaliho jógašástry. Jedná se o určitou kontrolu smyslů, odtažení pozornosti od smyslových vzruchů, stažení pozornosti z procesu smyslového vnímání. Protože to umožní kontrolu mysli pro ty následující části jógy. Umožní to uvědomit si své místo v Universu. Uvědomit si i sounáležitost všeho živého.


V józe rozlišujeme dva různé typy poznání, poznávání a vědění. Jeden typ je vidjá od slovesa vid – vědět, znát, druhý typ nazýváme slovem džňána – moudrost.

Vidjá – vědění, je to základní typ poznání a poznávání reality kolem sebe sama a který stále využíváme. Je to proces, kdy smysly a na ně navázána smyslová mysl manas interagují s objektem poznání. To, do jaké míry dokáže korektně objekt poznat záleží na její kvalitě, kvalitě mysli. K tomu dokonalému poznání dochází v případě, že interakce smyslů a mysli s objektem poznání je co nejhlubší, a to může nastat tehdy, jestliže mají podobnou kvalitu. Je nutné připomenout, že podle sánkhjové filosofie, vše projevené je v zastoupení tří gun (kvalit radžas, tamas a sattva) radžas přestavuje aktivitu, vášeň, změnu, vývoj, tamas pak temnotu, stagnaci, nepohyb, letargii a konečně sattva zastupuje světlo, jasnost, inteligenci. Tyto 3 kvality mírou svého zastoupení určují jak kvalitu pozorovaného objektu, tak kvalitu smyslů a naší mysli. Jestliže sattvické smysly a mysl se snaží poznat sattvický předmět, bude to poznání velmi dobré a korektní. Ale v okamžiku, kdy se tamasické smysly a mysl snaží poznat sattvický předmět, k tomto poznání nebude prakticky možné dojít. Takže víme, že tedy záleží nejen na kvalitě našich smyslů, ale i na kvalitě mysli, a to je důvod, proč se v józe myslí tolik zabýváme.

Pataňdžali v jogašástře, v první kapitole nazvané Samádhi-páda hovoří o tzv. změnách mysli. Jsou to verše 5. a 11. a mluví o škodlivých a neškodných změnách mysli a udává 5 způsobů práce s naší myslí.

  • První je Vparjaja je doslova mylné vnímání. Nesprávný závěr učiněný z toho, co naše smysly přinesou.

  • Druhý způsob práce s myslí je Pramána – v sanskrtu označuje správné vnímání, poznání. Kdy naše smyslové poznatky a jejich vyhodnocení v mysli formou logické dedukce vedou ke spolehlivému úsudku. Aby k tomu mohlo dojít, tak využíváme třetí způsob práce s myslí, kterou je paměť.

  • To je tedy třetí způsob práce s myslí paměť – Smrti napomáhá tomu předcházejícímu správnému vnímání, ale musí to být paměť přesná, která je nezatížená stopy, která je neomezená filtry našeho ega.

  • Čtvrtý způsob, kterým naše mysl pracuje, se jmenuje Vikalpa, což překládáme jako pochybnost. Pochybnost je přesný překlad tohoto termínu, ale spíše jde o jakousi situaci, kdy si děláme určitou představu na základě smyslového vjemu, která ale neodpovídá realitě. Opět se zde často hovoří o tom, že nás naše smysly šálí, ve skutečnosti to není správné tvrzení. Smysly nás nešálí, smysly pracují stále, tak, jak pracovat mají, ale náš mozek, který zpracovává to, co smysly přinesou, tak ten nás dokáže velmi dobře ošálit, například tím, že pokud je něco zcela mimo naši zkušenost a mimoto s čím se běžně potkáváme, tak to vlastně vůbec mozek nepustí do vědomí.

  • A konečně poslední pátý způsob práce naší mysli se jmenuje Nidrá, kdy jde o stav mysli, která je jakoby odtažena od reality a jejího smyslového obrazu. Nidrá znamená spánek, ale nemáme zde na mysli fyziologické podmínky spánku, ale spíš takové to denní snění mysli se smysly staženými a zdánlivě necitlivými k realitě.

Těchto pět způsobů, kterým naše mysl pracuje a které se uplatňují v průběhu našeho běžného dne. Gándhídží řekl, že:

„Je zapotřebí lásky k univerzální podstatě a že právě ona je zdrojem vášnivé síly k odhalení pravdy. Láska ani pravda nejsou určeny pro slabé. Obojí je dědictvím silných“.

Jestliže jsem řekla, že jak předmět, tak naše smysly a mysl mají určitou kvalitu, která je dána zastoupení gun. Níže si tyto kvality více objasníme.

  • První kvalita, která je umožněna převahou kvality tamas se jmenuje Mudhá, která se překládá jako mysl apatická, letargická, řekli jsme, že tamas je stagnace, temnota. Taková mysl je v podstatě neochotná k jakékoliv aktivitě. Tento proces poznávání je velmi obtížný, jestli vše se výrazným způsobem do té kvality tam vás připojí kvalita radžas, tedy řekli, jsme změna, vášeň, aktivita, pohyb.

  • Tak vzniká druhá kvalita mysli, která se jmenuje Kšiptá. O této mysli říkáme, že je to mysl narušená. Tím nemáme na mysli nějakou psychiatrickou diagnózu, ale naznačujeme, že taková mysl dává narušený nebo chcete-li zkomolený, zamlžený obraz reality, protože je to mysl na jedné straně ještě pod vládou tamasu té lenosti, letargie a současně v určitých chvílích pod vládou radžasu, tzn. chaosu, pohybu, aktivity, vášně jako taková sice dá nějaký obraz na rozdíl od mysli typu mudha, ale nebude to korektní obraz. Jestliže umenšíme kvalitu tamasu a zůstane jako dominantní kvalita radžas, ale už do ní půjde takový jemný paprsek aspoň sattvy,

  • tak získáváme třetí kvalitu mysli, která se jmenuje Vikšiptá. Hovoříme o mysli chaotické, roztěkané, roztříštěné. Tzn. mysli, která je neustále v pohybu, neustále se mění a tím pádem není schopna velmi dobrého poznání, protože se nesoustředí, není schopna pravého poznání. To je kvalita mysli, se kterou většinou zápasíme, když začínáme třeba s koncentrací. To jsou ty věčné asociace. Řetězce myšlenek, které nás odněkud během chvilky odvedou někam úplně jinak, aniž my si uvědomíme, přes co jsme tam doputovali.

  • Čtvrtá kvalita mysli je kvalita, kde převažuje sattva, ta nejjemnější guna. Této kvalitě mysli říkáme Ékagra, což doslova znamená jednobodová, soustředěná, koncentrovaná mysl. A teprve v této kvalitě je mysl schopna korektního odrazu reality.

  • Pátá a poslední pátá kvalita mysli se nazývá Niródhá, která doslovně znamená zánik mysli. Mysl není nic jiného než průmět čistého vědomí do jemné hmoty našich myšlenek, tužeb, přání, vzpomínek, předsudků obav, emocí atd. Niródhá je stavem, kdy tyto obsahy mizí a umožňují to, aby mysl v podobě toho takzvaně diferencovaného, zkaleného vědomí vrátila do stavu, ze kterého vzešla, a to je stav čistého vědomí - čit.

Tyto termíny sánkjové filozofie a v józe i jasně nabízejí čit - čisté vědomí a čitta je mysl, takže tato poslední kvalita mysli je něco, co nám umožní dostat se za guny do tzv. nirgunického stavu.

Je to něco, co nám má možnost dát to pravé poznání neboli džnána, jinými slovy, druhý typ poznání džnána-moudrost je něco, co přesahuje naši mysl. Něco, co myslí není dosažitelné.


Celý proces mysli, smyslová mysl – manas, jáství – ahankára a podvědomé zápisy smrti –paměťové zápisy, celý tento proces jakoby utichá. A do hry vstupuje ta část naší mysli, která je nejemnější a které říkáme Buddhi, neboli probuzená mysl. Někdy se také hovoří o intelektu, inteligenci a součástí této funkce mysli je také intuice. Jedná se o záležitosti velice jemné, které jako by překračovali ten tzv. rozum tu základní pracovní mysl, kterou neustále používáme. A které nás přivádějí a jsou navázány na to čisté božské vědomí, tedy na to, co překračuje individualitu na to univerzální. Hovoří se o buddhi jako o paprsku čistého vědomí naší mysli, jinými slovy, zde se vracíme k tomu, co jsem zmínila úplně na začátku, že takovým společným jmenovatelem všech jógových technik je bdělá pozornost vědomí, vědomé konání a že jestliže se toto naučíme nebo se pokusíme do svého života přenést, přeneseme jógu do každého okamžiku svého bytí. Tímto způsobem můžeme dosáhnout té komplexnosti až šíře jógy. Ne tím, že se naučíme všechny ásany a všechny pránájámické techniky a vyzkoušíme všechny meditace, ale jen a jen tím, že všechno to, co je společné těmto metodám, a to je právě ta vědomá aktivita, vědomé konání. A posléze vědomé bytí jako jsou dhjána a samádhi. V Bhagavadgítě je jedna z definic jógy, kde se říká: „jóga kaušaljam kára tzn. že jóga je obratnost konání. Tím se má na mysli právě vědomé konání, které je vždycky účinnější, efektivnější, lepší než konání nevědomé, nehledě na to, že tedy nejenom to, co činíme, je učiněno lépe, ale především se tím mění kvalita naší mysli.

Zde po těch pěti stupních mudhá, kšipta, vikšipta, ékagra, niródha, posouváme se po této posloupnosti, takže cílem je, abychom od toho způsobu poznávání, který jsme nazvali vidjá postupně nebo alespoň v záblescích poznali druhý způsob, který jsme nazvali slovem džňána. On ten sebemenší a sebekratší prožitek takového stavu takového usebrání, takového sjednocení totiž ovlivní naše vidění celého světa a tím pádem samozřejmě i naše konání.

Naše aktivita a duchovní postup se odvíjí od toho, jak vidíme svět a jak podle jednáme. Ovlivňujeme svět a to, jak svět ovlivňuje nás, se dá popsat pomocí osmi stupňů, které mají v názvu slovo dršti tedy pohled nebo názor, světový pohled. Jsou to v podstatě stadia vývoje toho jóga dršti – výukového pohledu na svět. A současně jsou pro nás i určitým ukazatelem, kde se na vývojové cestě evoluce nacházíme.



Osm vývojových stadií jóga dršti


  1. Základní stadium je nazváno Mitra dršti. Mitra je přítel, je to také jedno ze jmen Boha Slunce právě, protože je přátelské ke všem. Svítí na všechny stejným dílem takže, lze to chápat jako přátelský náhled na svět. Je první krok, výchozí stadium, které bychom mohli vyjádřit slovem otevřenost, ochota naslouchat. Snaha o pozitivní myšlení, snaha neposuzovat, ale nechat věci působit. Mohli bychom také mluvit o určité ochotě ke změně k činění změn ve svém životě, a to všechno je spojeno s rozvojem určité kontroly svých tužeb, uvědomování si toho, po čem toužíme, jakým způsobem nás tyto touhy, předměty nebo situace, po kterých toužíme, ovlivňují. Určitým způsobem se tady dotýkáme ega, protože většina našich tužeb je v pravdě spíše tužbami našeho ega. A jestliže my se s tím egem ztotožňujeme, tak samozřejmě nejsme schopni ten rozdíl nějakým způsobem rozeznat a máme tyto tužby za své vlastní.

  2. Stádium o něco vyšší se jmenuje Tára dršti. Tára je v sanskrtu hvězda. Charakteristikou tohoto stadia je bychom měli cílit k vyšším úrovním. Je to tedy už určité rozhodnutí, určité zaměření, kdy se začínáme odvracet od těch vnějších světských záležitostí od toho hodnocení příjemné, nepříjemné. Od toho, co nás vždycky nějakým způsobem znesvobodňuje a co nás jaksi vláčí za tím příjemným a co nás naopak tedy táhne tak, abychom se vyhnuli tomu nepříjemnému.

  3. Stádium se jmenuje Bála dršti, bála je dítě, a to označení je zde použito, protože v tomto stadiu duchovního vývoje jsme tak trošku jako děti, jsme nadšení, máme ohromný elán, chtěli bychom honem od myšlenek přejít ke konkrétním činům. Sbíráme všechnu možnou literaturu. Navštěvujeme celou řadu různých kurzů seminářů, hledáme si učitele prostě jdeme do ohromné šířky, kterou se snažíme marně obsáhnout. Pokud se pokusíme v tom zorientovat, tak většinou tuto orientaci nemáme a pouze nabalujeme další a další semináře, další a další techniky. A utápíme se v té šíři, aniž jsme schopni jít do hloubky. Toto velmi dobře jaksi souvisí s tím, jak se lidé pokoušejí zvládnout kdejakou ásanu. Kdejakou techniku, ale v momentě, kdy mají pocit, že to alespoň trošku zvládli, tak jdou dál, nejdou do hloubky, neumožní ten posun do kvality, ale jdou po té kvantitě. Vlastně pořád kloužeme jenom po povrchu věci. Tu pravou podstatu, ta nám zcela uniká.

  4. Stádium se nazývá Dípra dršti a znamená doslova planoucí. Je to stadium, kdy začínáme prohlubovat, kdy tedy planeme opravdu už tím zájmem hlubším z té veliké šíře toho předcházejícího stadia se stahujeme a začínáme mířit do hloubky. Už si vybíráme, čemu budeme věnovat svůj čas. Už získáváme určitou schopnost jemnějšího vnímání. Už si začínáme uvědomovat, že ty techniky mají jít především do hloubky a že jejich působení není jenom v povrchní rovině svalů, kostí, páteře kloubů, ale v té vnitřní jemnohomotné rovině. Tomu odpovídá analogie s pránájámou, která se zdá být taková něžnější, než třeba cvičení a ásan a kryjí, ale přesto jde hlouběji, zasahuje daleko intenzivněji ty hlubší a jemnější vrstvy.

  5. Stadium se jmenuje Sthíra dršti, sthíra znamená ustálený, pevný, stabilní, je tedy stadiem určitého ustálení. Upevnění se v té své duchovní cestě, v poznávání sebe sama. V této fázi se většinou začne rozvíjet schopnost rozlišování - vivéka, rozlišování věčného a pomíjivého. Začneme si uvědomovat relativnost proměnlivost toho, čemu říkáme realita. Jóga se začíná stávat nedílnou součástí našeho života a potkáváme i první úspěchy první, řekla bych zatím třeba jakési spontánní vhledy, které jsou sice stále ještě omezeny individualitou, ale už naznačují a napovídají, o co tady jde a současně jsou pro nás znamením, že kráčíme správným směrem.

  6. Stádium se jmenuje Kánta dršti, kánta znamená doslova milovaný. Tzn. je to stadium, kdy jsme „zamilovaní“ do té cesty. Tak, jak je tomu u zamilovaných, kdy věnujeme celou svoji pozornost, co nejvíce času můžeme právě této cestě. Je to fáze, kdy prostřednictvím zamilovanosti, docházíme do stavu koncentrace, kdy chvilkově a čím dál třeba i dalších chvilkách jsme schopni soustředit a jsme koncentrováni na to podstatné na to nepomíjivé, na to věčné. To, co jsme prostřednictvím vivéky v tom předcházejícím stadiu dokázali odlišit z toho pomíjivého a světského. Toto to stadium je velice důležité, protože tady dochází k výrazné očistě na velmi jemné, ale velmi kritické úrovni a tj. na úrovni ega. Ego – ahankára, jáství je nutnou součástí naší mysli a v tomto smyslu na něm není nic špatného. Ale mělo by být opravdu součástí, mělo by být jednou z funkcí, nikoliv vládnoucí dominantní složkou mysli. V okamžiku, kdy se stane tou dominantní složkou, začne vlastně pracovat jako určitý cenzor jako určitý filtr, stává se překážkou na duchovní cestě a tuto překážku nelze odstranit vůlí, silou, ale právě oním postupným přikloněním se od toho individuálního světského k tomu univerzálnímu věčnému. A právě v této fázi, kdy jsme, podpořeni tou emoční zamilovaností, tou okouzleností duchovní cestou, už za sebou máme první prožitky, které nás nesmírně povzbudily, tak právě tady dochází k tomu procesu, kdy ego postupně slábne, kdy ustupuje do pozadí. A čím více ustoupí do pozadí to individuální, tak tím více může vstoupit do popředí to univerzální to Božské. Pak tedy to naše malé ego vyklízí své pozice a vytváří prostor pro uvědomění si toho skutečného já. Pokud se týká analogie s osmi dílnou Pataňdžaliho stezkou, tady je souvislost s první částí samjamy, tedy s dháranou – koncentrací, protože zde je opravdu to maximální zaměření pozornosti na naši duchovní sádhanu.

  7. Stádium se jmenuje Prabhá dršti. Prabhá je termín, který označuje světlo. To znamená, že už jsme velmi blízko světlu pravého poznání, moudrosti – džňáně. A mysl je tady ustálena, proto je zde určitá souvislost s meditací – dhjánou. Jestliže je mysl ustálená, tak jsme v jakémsi bez úsilném stavu, kdy už nemusíme ustalovat mysl. Jsme do značné míry zbaveni překážek a právě, protože jsme odložili tu přitažlivost libého a odpudivost nelibého, tak spočíváme v nepřipoutanosti. To je to, co jsme nazvali termínem vaijrágja, to, co nám napomáhá k výrazným způsobem napomáhá udržet vnitřní stabilitu a rovnováhu. V této fázi teprve, když překonáme tady ty protiklady přilnavosti a odpudivosti, tak si můžeme začít uvědomovat tu nejvyšší pravdu, uvědomovat si to svoje božské já.

  8. Poslední osmé stadium se nazývá Param dršti, kdy param znamená nejvyšší. Je to nejvyšší dršti, kde máme opět analogii se stavem samádhi potažmo kaivalja, protože to je stav spontánní a už nevratné aktivace tendencí jednoty. To, co je ve světě křesťanském vyjádřeno těmi Kristovým slovy, já jsem cesta, pravda, život. A tady už nemůžeme hovořit o konání, o cestě, o praxi. Tady už není kam jít, protože prostě všechno je tady a teď. Zde je jednota neboli advaita s tou božskou podstatou žití pravdy, která je bytí – sat, vědomím – čit, blažeností - ánanda. V této úrovni vědomí, získáváme zcela jiný úhel pohledu na svět na sebe, na ostatní, na cokoliv, protože už se nedíváme z té osobní individuální roviny, ale z hlediska univerzální, kosmické a věčné perspektivy.

Zde naše duchovní cesta končí. Zde jsme v cíli. Zde také jasně vidíme určitou posloupnost je tady také jistá souvislost, nikoliv rovnítko nebo totožnost s osmi částmi Pataňdžaliho osmidílné stezky. Co nám, tedy na této cestě, jejímž cílem je dosažení posledního stadia, pomoci je poctivá, cílevědomá a komplexní sádhana, tedy pravidelné a opakované praktikování jógy. Tohle se jaksi nemůže stát samo o sobě. My opravdu musíme klepat, abychom měli šanci na to, že nám bude otevřeno. Jistotu nemáme, ale naději ano, takže cílevědomá komplexní praxe nebo sádhana.


A Míla Sávitrí Mrnuštíková překrásně uzavírá ono označení „duchovní cesta“, která je spíše metaforou, protože popravdě řečeno, odnikud nikam nejdeme tu božskou podstatu už dávno, od samého počátku máme v sobě a nikdy jsme ji nemohli ztratit, takže je to skutečně metafora. Ale představme si ten duchovní proces svého vývoje jako určitý výstup na nějakou horu. Je to namáhavé, chce to čas, chce to naše úsilí.


„Čím výše se dostáváme, tím méně lidí, tam potkáváme. Tam dole tam je nával, tam jsou všichni, ale jakmile se posuneme trošku výš, zjistíme, že hustota řídne.


Čím výš vystupujeme, tím více toho vidíme. Tím více si uvědomujeme, že věci, situace, svět má určitý řád, tak, jako když se díváte z kopce dolů na vesničku, tak najednou vidíte to, co nevidíte, když jste v té vesnici.


Čím výš jsme, tím také víc vidíme a uvědomujeme si pomíjivost toho, co nás tam dole tolik zajímalo, po čem jsme toužili, čeho jsme se báli. Pro co jsme pracovali, pro co jsme obětovali.


Čím výš jsme a spadneme, tím horší jsou následky toho pádu.


Čím výš jsme, tím více vstupují do hry námi neovlivnitelné, a přesto přirozené přírodní síly. Uvědomujeme si jejich sílu a uvědomujeme si svůj respekt před nimi.


Čím výš jsme, tím více vidíme vše ve správné perspektivě.


Čím výš jsme, tím víc cítíme, že všechno je Jedno, že vše má jedinou božskou podstatu, která je v nás a která je i ve všem ve všech kolem nás, tak jak to říkala, Miládka Bartoňová v jedné ze svých básní."


… co víc? Co ještě víc?

Jsem to, co Je.

Jsme v sobě bez hranic.


Jsme spolutvůrci všeho, semene i plodu.

jsme vědomí všech smrtí, životů i zrodů,

jsme slavné zásnuby uprostřed věčných síní,

jež slaví věčný čas se stejně věčným Nyní,


jsme Bytí, Vědomí a Blaho forem všech,

jsme život vesmíru, jenž nemá nikde břeh.“



Namasté



Zdroje:

1. GÍTÁNANDA. Jóga krok za krokem: [učebnice pro učitele a žáky]. [Olomouc]: Dobra & Fontána, 1999. ISBN 80-86179-38-9.

2. MRNUŠTÍKOVÁ, Míla. Pratjáhára. Vydání: druhé, upravené. Brno: Unie jógy, o.s., Praha v nakladatelství Pavel Křepela, 2015. ISBN 978-80-86669-32-8.

3. Přednáška Ing. Míly Sávitrí Mrnuštíkové – Jóga Dršti – jógový pohled. „Stezka všedního dne“.

45 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše