„Vědomá pozornost je vskutku duší myšlení a základem vnímání. Dává myšlence skutečnost, život a hodnotu." Dr. Paul Brunton
Významnou osobností, která silně ovlivnila mou duchovní cestu je láskyplný spisovatel, jogín a mystik Eduard Tomáš spolu s jeho ženou Mílou. Jejich laskavá slova mě vždy hladí po srdci, po duši a probouzí ve mě mnohá zamyšlení, o které bych se s Vámi chtěla podělit na následujících řádcích.
Proč vlastně jóga pozornosti? Co je to pozornost?
Říká se, že být bdělým je vším. To je staré džňánické přísloví a pravidlo pro hledání sebe sama, které razil už Gautama Buddha. Bdělost a pozornost jsou vlastně jedním a tímtéž. Pokusme se tedy najít pramen čiré pozornosti, v níž není předmětů pozornosti. Možná přitom najdeme i něco víc, než si dnes myslíme. Věnujme spolu trochu pozornosti pozornosti samé, a uvidíme, kam až nás pátrání přivede a co nám přinese. Neboť co když právě tento zdroj pozornosti je oním hledaným "kde"? A najdeme-li "kde", můžeme snad najít i "co"?
Nejprve si však musíme uvědomit, co vlastně pozornost je a proč o ní víme tak málo, ačkoli ji používáme dnes a denně, prakticky v každém okamžiku svého života. „Pozornost je směřováním mysli na nějaké místo, předmět nebo pojem," říká Pataňdžali ve své Jógasútře. Jenomže my hledáme a chceme zažít něco víc než jen pozorování předmětů pozornosti. Proto se ptáme znovu: „Kdo v nás vlastně pozoruje?"
„Duše je pozorovatelnou," říká tentýž autor. „A je zajisté čistým a jednoduchým viděním samým, není modifikovatelnou a je schopna přímo nazírat ideje." Z obojího pojetí, ať už z Bruntonova, tak z Pataňdžaliho je patrné, že pozornost a duše - Indové obvykle říkají Átman - jsou spolu bezprostředně spojeny. Pozornost je vlastně paprskem nebo řekněme funkcí duše, tak jako je sluneční paprsek nedílnou částí, resp. funkcí slunce. Na to odpovídá jiný autor vyšší védántické filozofie ve spise Drgdršjavivéka, džagatuguru Bhárati Tírtha, který říká hned v prvním článku své slavné studie: „Tvar je pozorován a oko je jeho pozorovatelem. Oko je pozorováno a mysl je jeho pozorovatelem. Mysl se svými změnami je pozorována a Svědek-, Já je skutečným pozorovatelem. Avšak Svědek není pozorován nikým jiným." Tak tedy duše pozoruje svět.
Na to Šrí Ramana Maharši říká: „Oko postřehuje tělo a jiné věci, zrakové centrum postřehuje oko; mysl postřehuje zrakové centrum; osobní já postřehuje mysl a čiré vědomí postřehuje osobní já. Pravé Já - átman - je čirým vědomím a uvědomuje si všechny členy této řady, které jsou vůči sobě navzájem vždy vidoucím a viděným. Átman je nejzazším vidoucím. Vše ostatní - osobní já, mysl atd. - je pouze předmětem jeho uvědomění. Co je zprvu subjektem uvědomění, stává se v dalším bodě objektem, a tek nemůže být žádný člen řady kromě átmana, čirého vědomí, pravým vidoucím. Átman se nemůže stát předmětem, neboť není ničím jiným postřehován. Je vidoucím, který postřehuje vše ostatní."
Umění obracet pozornost do samého zdroje pozornosti není z nejlehčích, ale když se zvládne, přináší rychlý úspěch. Vyžaduje značnou soustředivost, která není běžná a které se člověk se jí musí učit postupně. Toto učení zahrnuje v sobě především kontrolu myšlenek v mysli. Teprve když jsou všechny myšlenky v mysli kontrolovány a vlastně když už tam ani nejsou, je nastolen pozorovatel ve své čisté podobě - přirozenosti", jak píše Pataňdžali v jednom ze svých prvních aforismů. Toto je vrcholný požadavek jógy pozornosti.
Můžeme pročíst stovky knih a významných filozofických spisů, můžeme je dokonce umět i nazpaměť odcitovat, ale to neznamená vůbec nic. To co má hodnotu, je každodenní praxe, ustavičná práce na sobě samém. Sebe-transformace ať cvičením jógy, prováděním meditačních technik nebo praktikováním átmavičáry.
Co je to átmavičára? Eduard Tomáš ji ve své knize popisuje takto: „Je to vlastně také koncentrace, meditace a kontemplace čili, samjama (spojení výše uvedeného), a to samjama zaměřená výhradně na „Já". Spočívá v tom, že po provedení introspektivní auto-analýzy (jakožto meditace a koncentrace, kterými jsme sami sebe přesvědčili, že nejsme ani tělem, ani myšlenkami, ani city, ani tím vším dohromady) si položíme do nitra otázku „Co jsem já?" a na tento tázací postoj pomalu zaměřujeme naší kontemplaci. Otázka je položena do duchovního srdce a my ji držíme ve své nejčistší pozornosti.
Odevzdejte se. Odevzdejte se plně tomu, co přichází, povšimněte si toho, co přichází. Je to nepopsatelné, ale vy to rozeznáváte při prvním setkání. Jste to vy. Na straně ega vás ubývá, na straně pravdy vás přibývá. Pozorujte to klidně s láskou, s úctou a oddaností.
Jaký je tedy postup? Pro začátečníky zprvu trochu neobvyklý, ale v józe pozornosti naprosto nutný. Položíme si otázku „Kdo nebo co jsem já?" a držíme se v láskyplném tázacím postoji myšlenky-citu „já". Všechny ostatní myšlenky musejí odpadnout a také odpadnou, když jim nebudeme věnovat pozornost. Proto se nesmíme dát žádnou z nich chytit. Je to, jak uvidíte, zase jen cvik pozornosti, které je opět obrácena do nitra k prameni myšlenky citu „já".
Šrí Ramana Maharši říká: „Nenechejte se přitahovat k početným myšlenkám, které se mohou vyskytovat v počátečních stupních zkoumání. Buďte od nich vzdálen, buďte jejich klidným, lhostejným, nezaujatým pozorovatelem, který si říká: „Ať se to, co se odehrává nebo může odehrát, odehraje. Já budu pouhým svědkem." Vytrvalé cvičení tohoto postoje mysli a pevné, vytrvalé setrvávání v Já vyhladí pocit „já" v těle. Pocit, který je kořenem všech překážek duchovního pokroku. Jedině tato snadná metoda umírňování ega je hodna, aby byla nazývána bhakti (láska), džňána (moudrost), jóga (spojení) nebo dhjána (meditace).
„Jako potápěč, který chce nalézt, co spadlo do vody,
musíš se nořit se soustředěnou myslí dovnitř,
musíš zastavit dech, řeč a každé hnutí,
abys nalezl to, v čem má svůj původ vyvstávající ego."
TOMÁŠ, Eduard. Jóga pozornosti. Čtvrté, opravené vydání. Praha: Avatar, 2017. Vhled. ISBN 978-80-85862-92-8.
