Upanišady jsou staroindické hluboce filozofické texty pocházející z 6.-5. st. př. Kr., které známe také pod názvem védánta, tedy zakončení véd, jelikož představují závěr první etapy staroindického písemnictví, tedy véd.
Studium Jógy a jógové terapie na FF UK a ČAJ mě ponouká k hlubšímu nahlédnutí do pokladů těchto staroindických textů. Proto jsem si pořídila knihu našeho předního indologa Dušana Zbavitele – Upanišady a také poetické texty Rudolfa Janíčka – Světlo upanišad. Čtu je jako mírně zasvěcený laik, kdy vnímám texty mnohdy velmi náročné a nevím, zdali je někdy obsáhnu. Mám to jako s Biblí.
Miluji větu o upanišadách filozofa Arthura Schopenhauera, kterou uvedl Dušan Zbavitel ve své knize Hinduismus a jeho cesty k dokonalosti a to:
„Je to nejvděčnější a nejvíce povznášející četba, jaká může na světě existovat. Byla vždy útěchou mého života a bude i útěchou ve smrti.“
Neméně se mi líbí nádherné pojetí Míly Sávitrí Mrnuštíkové, která interpretuje text Eknatha Easwarana, Essence of the Upanishads, který si s laskavým svolením dovoluji citovat:
„Existují zde dva světy. Jeden je zemí neustále se měnících jevů, země narození a smrti, příčiny a důsledku – prostě svět duality, o kterém si všichni myslíme, že je naším skutečným domovem. Ale není. Naše původní zem je za ním – je to svět, který je samotným zdrojem světla a života, svět za jakýmikoliv změnami, a tedy i za smrtí. V této zemi je jen jeden obyvatel, je jím Já.
Ze všech dob a ze všech struktur máme osobní svědectví, že existuje nějaké nezměrně daleké království, kam smrt nemůže dosáhnout. Řečeno vědeckým jazykem, stav vědomí, ve kterém neexistuje žádná identifikace s fyzickým tělem, žádné uvěznění v mysli nebo egu, ale jen a pouze život v jeho hojnosti. V tomto království neexistuje žádný rozdíl mezi mým a tvým. Štěstí každého člověka je i mé štěstí a smutek každého člověka je i mým smutkem.
Běžně žijeme tak že vůdčí silou je mysl, a dokud je aktivní myšlenkový proces, můžeme projít mnoha životy, aniž vůbec zatušíme existenci tohoto království. Ale jakmile je mysl naprosto tichá, vidíme vše jako celek. Samozřejmě, že nadále žijeme ve fyzickém světě, ale vědomí je zcela proměněné. Jsme stejnou osobou, ale zcela jsme se změnili, a podobně, svět, který vidíme, je také velmi odlišnýCílem duchovní cesty je vstoupit do tohoto království Já. Není to ale vůbec snadné. Smysly brzy zmizí znuděny nedostatkem stimulů, mysl neumí žít beze změny, a tak, jak se dostáváme blíž k hranicím tohoto světa, utichá a nakonec usíná. Jen ego zůstává, aby bojovalo. I ono však zůstává osamocené a už bojuje jen o holý život. V tomto boji máme jen jednoho spojence, svoji vůli. A máme jen jednoho nepřítele, a to vůli svého ega. Celá sádhana je jednou velikou bitvou o dosažení stavu, kdy se vůle stává nezlomnou, protože vůle, která je nezlomná, je mostem z oddělenosti (duality) do stavu jednoty. Jakmile přejdeme tento most, vůle jednotlivce se rozpustí v boží vůli.
A tady přichází ke slovu milost. Je třeba chápat, že se nejedná o nějakou vnější sílu. Milost není nic mimo nás. Je to ohromná síla v hlubinách našeho vědomí, která – jsme-li na to připraveni – začíná proměňovat naše životy.
Touha změnit směr ve svém životě je jedním z nejjistějších znamení milosti. Může se stát, že ještě nějakou chvíli nebudete vědět, jakým směrem vlastně jít. Ale budete bez jakýchkoliv pochybností vědět, že směr, kterým jste šli až doposud, je špatný. Ta touha je vlastností vašeho skutečného Já.
Nejjistějším znamením milosti je pro běžného člověka skutečnost těžko představitelná: je jím touha jít proti svým sobeckým tužbám. Dokud se tohle nezačne dít, budete si myslet, že to možné není. Ale možné to je. A uskutečnění toho je bod obratu v transformaci.
Mysl je totiž jako zahrada, mnoho se děje pod povrchem země a není to vidět. Myšlenky jsou semena. To platí, jak pro negativní myšlenky, jejichž výsledkem je nějaká velmi intenzivní touha, která v nás posiluje ego, a tedy jde proti našim zájmům. Ale platí to i v pozitivním smyslu. Zaseli jsme i pozitivní tužby, a tak časem z našeho vyššího vědomí vystupuje touha jít proti všem sobeckým tužbám. Postupně se to, co považujeme za stálou osobnost, transformuje.
Tento proces je vlastně bojem. Bojem mezi duchovní vůli a touhou. Indové to vyjadřují jednoduše, když říkají: „Káma a Ráma nemohou žít pod jednou střechou.“ Ráma je bůh, který představuje trvající blaženost Já, a Káma je chtivost, sobecká touha.
Jednoduché, praktické a hluboké.
Vše se totiž upevňuje opakováním; to je to, co vytváří připoutanost. Jestliže znovu a znovu uspokojujeme touhu – jednou, dvakrát, stokrát – stane se návykem. Jestliže ji tolikrát neuspokojíme, i to se stane návykem. Jeden návyk nás spoutává a druhá nás osvobozuje. My všichni máme možnost volby sanskár; a stáváme se tím, po čem toužíme.
Bůh Jama nás v této bitvě povzbuzuje slovy, která patří mezi nejznámější citát v duchovní literatuře: „Vstávej! Probuď se! Vyhledej vedení realizovaného učitele a uskutečni Já. Úzká ostří nože je tato cesta a je velmi těžké po ní kráčet.“
V posledních stádiích sádhany se snažíme udržet vědomí v nepřerušovaném, kontinuálním proudu. Pozornost se musí stát jedním hladkým proudem od rána do noci a přes noc až do rána. To je už skutečně hluboká koncentrace, meditace. Přesto přijde moment, kdy se začnete i v tomto stavu uvědomovat všechny myšlenky, které se plíží okolo a pokoušejí se vás svést.
Jedna z nádherných maleb v jeskyni Adžanta zobrazuje Buddhu, jak klidně sedí v meditaci, zatímco Mára pokušitel, tančí okolo něj. Mnoho lidí by ten obraz považovalo za výplod fantazie – zvláštní, barevný, ale výplod představivosti. Na konci své sádhany si ověříte, že tato scéna je reálná. Májá vidí, že jste už o krok od úniku z ní navždy, a tak se pokouší pomocí všeho, co má k dispozici, udržet ve svém obětí. Dokud dokážete udržet svoji pozornost, vše, čeho jsou tyto síly schopny, je tančit kolem vás a pokoušet se vás svést. Je to závěrečný test, kterým všichni musíme projít.
Ale i v tomto stádiu jsou tu klady. Jeden z nich je to, co mystikové nazývají „kosmický zvuk“. To nejbližší přiblížení ve světě smyslových zvuků je slovo Óm. Ten zvuk proniká vědomí, pojímá do sebe všechny ostatní zvuky. Je to tak úžasná zkušenost, že svatý František říká, že kdyby to trvalo déle, pak by ta sladkost a radost způsobila, že by jeho tělo zcela roztálo.
A pak začnou přicházet všechny typy znamení ukazující, že poslední krok vašeho hledání je velmi blízko. Je to jako čekat až se zvedne opona před představením, na které jste čekali sto let. Sedíte v první řadě, divadlo je plné; světla jsou ztlumena a všichni kolem vás ani nedýchají v očekávání. Za oponou můžete vidět pohybující se světla, poslední úpravy. A konečně, zrovna když to neočekáváte, opona jde vzhůru, a vy jste vyzvednuti z času do stavu jednoty, který je za veškerými změnami a za smrtí.“
Zdroje:
1. MRNUŠTÍKOVÁ, Míla. Mozaika jógy: [Brno]: Vydání: první. Nakladatelství Pavel Křepela, 2021. ISBN 978-80-86669-41-0.
2. Přednáška Ing. Míly Sávitrí Mrnuštíkové – Upanišady
3. ZBAVITEL, Dušan. Hinduismus a jeho cesty k dokonalosti. Praha: DharmaGaia, 1993. ISBN 80-901225-5-8.